Vize budoucnosti - důchodci

Před týdnem jsem oslavil 86. narozeniny. Vracím se ze zaměstnání vlakem,
protože řidičský průkaz podle zákona mi skončil v osmdesáti. V kupé se mnou
cestuje několik dalších cestujících, dva dědkové podle černě orámovaných očí
jsou asi horníci a jeden z nich právě vykašlává poslední kousek plic. Poté
co mi ve vlaku až na třetí pokus štípne lístek šedovlasý průvodčí s
kyslíkovou maskou na obličeji, opatrně s berlemi vystupuji v době, kdy z
lokomotivy vytahují strojvedoucího na invalidním vozíku.
Procházím nádražní halou, kterou hlídá policista s bílou barvou natřeným
pendrekem a je doprovázen slepeckým psem a dvěma hluchými kolegy. Belhám se
ven a jdu na tramvaj. Na nástupním ostrůvku se potácí několik podobně
postižených, někteří usedli na zem od dlouhého čekání.Tramvaje jsou totiž
rekonstruovány, byla úplně zrušena místa ke stání a sedadel je málo. Babička
uvelebena za řízením tramvaje žádá cestující, aby jí vždy řekli, kde má
zastavit, protože trpí ztrátou paměti. Vystupuji a mám hlad. V restauraci mi
číšník oznamuje, že jídlo na přídělové lístky dostanu, jakmile se podaří
dostat kuchaře z komatu. Objednávám si pivo, které číšník kvůli třesu rukou
z poloviny vyleje, než dojde k mému stolu.
Nevadí, jsem optimista, chci zaplatit, ale číšník nerozezná na potravinových
lístcích čísla. Proto se chvíli dohadujeme s lupou v ruce.
Dojdu domů, tam se mě ptají mé děti ve věku 50 a55 let:
"Tati, nemohl by jsi nám najít nějakou práci?"
Ne děti moje, na to jste ještě příliš mladí. Odložím obě protézy, pustím si
televizi a sleduji celostátní
oslavy narozenin M. Kalouska, který se k naší radosti v plné síle a zdraví
dožívá sto pěti let.